Starověký Kazachstán

Území Kazachstánu bylo osídleno již od starověku, jak dokládají archeologické vykopávky. Na svazích hřebene Karatau u vesnice Konyrdek byly nalezeny pazourkové nástroje starověkého člověka, stejně jako na místech Borykazgan a Tanirkazgan. Ve středním Kazachstánu je známá lokalita Kudai-Kol na severovýchodním okraji Sary-Arka. Nejznámější starověká místa na území Zhezkazganu Šaman-Aibat a Obalysai.

A paleolitické památky západního Kazachstánu Shakhbagata, Onezhek, které se nacházejí poblíž zálivu Sarytash, vzbudily zvláštní zájem mezi archeology. Všechna tato místa patří do doby kamenné (paleolitu) Pro pozdní paleolit ​​jsou nejznámější lokality Kanai, Svinčatka, Peshtera, Novo-Nikolskoye a Shulbinka v oblasti Irtysh a povodí řeky Irtysh. Během tohoto období se mezi starověkými lidmi v Kazachstánu objevilo náboženství.

 Starověký Kazachstán v době bronzové je pozoruhodný tím, že se lidé zabývali těžbou rud a tavením kovů. Lidé této doby, kteří obývali území Kazachstánu, byli nejen vynikající válečníci, pastýři a zemědělci, ale také vynikající metalurgové. Z bronzu vyráběli sekery, nože, dýky a různé šperky. Začali rozvíjet ložiska mědi, která se používají dodnes – jedná se o měděné lomy Zhezkazgan a Sayak. Tito lidé žili ve velkých osadách a starověkých městech, obklopených hradbami a příkopy. Města byla obydlena válečníky a řemeslníci, kněží a zemědělci. Tyto kmeny žily na území Kazachstánu asi tisíc let - od 17. století. př.n.l až do IX-VIII století. př.n.l E. Na konci doby bronzové, v prvním tisíciletí před naším letopočtem, přešlo obyvatelstvo Kazachstánu na nomádský způsob života. V této době vznikaly kmenové svazky. Informace o kmenech a kmenových svazech, které žily na území Kazachstánu, pocházejí z poloviny prvního tisíciletí před novou dobou. Ve starověkých perských pramenech se kmeny okupující území moderního Semirechye a povodí Syrdarji nazývaly Sakiové, kteří vytvořili svůj první stát, jehož centrum se nacházelo v Zhetysu (Semirechye), v jihovýchodním Kazachstánu. Sakové králové současně hráli roli vysokých kněží. Sakové měli své vlastní písmo, mytologii a vynikající umění světové úrovně, kterému se ve vědecké literatuře říkalo „umění zvířecího stylu“. Předměty – šelmy, mistrovská díla – vyrobené ze zlata a bronzu, dnes zdobí expozice muzeí po celém světě. Byli to ale především vynikající jezdci. Saki se jako první na světě naučili střílet z luku v plném cvalu. Kmeny žily na severozápadě Kazachstánu Sauromati, na východním pobřeží Kaspického moře, kaspické kmeny. Všechny kmeny se zabývaly chovem dobytka a zemědělstvím. Přibližně v této době na jihozápadě regionu existovaly státy Sogd a Baktria s nejvyšší kulturou té doby. Na konci 4. století a na začátku 3. století př. n. l. se na území Kazachstánu zformovaly nové kmeny Usunů, Kangyuyů a Alanů, kteří žili mezi jezerem Balchaš a výběžky Ťan-šanu, Kangyuyové obývali podhůří Karatauů a Alanů, potomků Sauromatů, usazených na západě v stepi Kazachstánu.

  Zvláštní místo v rozvoji regionu má Velká hedvábná stezka, která procházela oblastí Kazachstánu a spojovala Čínu s Byzancí. Hlavním předmětem obchodu zde byly hedvábné tkaniny. Mnoho měst vzniklo na severní trase trasy v povodí řeky Syrdarja.

 Města Taraz, Otrar, Ispijab, Talkhir stála na Velké hedvábné stezce, která v dávných dobách a středověku spojovala Západ a Východ: Japonsko, Koreu a Čínu se Střední Asií, Írán, stát Seldžuk, Rusko a Byzanc , Francii a Itálii.

Po Velké hedvábné stezce se šířilo umění tance a malby, architektura a hudba, stejně jako náboženství: manicheismus a buddhismus, křesťanství a islám, které od 8. století. se stává převládajícím a poté jediným náboženstvím Kazachů. Na břehu Syrdarya, ve městě Turkestan, byl postaven na konci 14. - začátku 15. století. náboženskou svatyní všech turkicky mluvících národů je komplex Khoja Ahmed Yasawi.

 Literatura:

• Historie kazašské SSR (od starověku do současnosti). V pěti svazcích. Alma-Ata, „Science“ KasSSR, 1979
•  Klyashtorny S., Sultanov T. Kazachstán. Kroniky tří tisíciletí. Alma-Ata, 1992.
•  Gumilev L.N. Starověcí Turci. Alma-Ata, Nauka, 1993.